Jak oživit golema, Spisovatelská alchymie, III. část:

Jak oživit golema
M. Žamboch: Muž na stezce
Bujoldová: Diplomatická imunita
R2D2

Sláva, sláva. Už jste se přehupli přes pomyslnou zeď, která dělí román ve vaší hlavě od jeho zhmotnění na papíře nebo v počítači. Skončil čas tématu, idejí a kompozice. Teď nastala éra hrdinů.


Kdo zůstane, aby rozpověděl příběh

Postavte se na zastávku MHD a pozorujte ruch na ulici. Máte povoleno vidět do duše kráčejících, postávajících nebo líbajících se postaviček. Víte o nich všechno – o kuřákovi, jenž váhá mezi potáhnout nebo zašlápnout; o paní, která každou minutu pohlédne na hodinky a tiše proklíná opožděnou tramvaj, protože jí bolí břicho a chce být co nejdřív doma. Nebo naopak, nevíte o nich nic, ale snažíte se dopátrat k jejich touhám přes jejich chování. Anebo do třetice, zkuste být sami tím sportovcem v upoceném tričku, co právě doběhl a jen tak-tak chytnul spoj. Vyberte si pozorně, protože jeden z nich nejspíš bude vypravěčem vašeho příběhu (v čase a světě podle vaší fantazie).

Autoři rádi volí vypravěče autorského, čili vševědoucího, který dokáže erudovaně vysvětlovat duševní pohnutky každé postavy, a proto o nich mluví ve třetí osobě. Tímto způsobem se velice obratně rozšoupl G. R. R. Martin v Písni ledu a ohně. Personální vypravěč je jedna z postav, která ukazuje na ostatní pomyslným prstem. U něj také užíváte slůvka „on“ (nebo „ona“), ale v celkové šíři a hloubi vnitřního a vnějšího života představíte jen jeho a ostatní postavy jsou popsány jeho z pohledu. Oblíbeným je přímý vypravěč, protože podává svůj vlastní příběh v první osobě. Čtenář se může přímo podílet na jeho radostech a bolestech, proto je mu bližší a uvěřitelnější. Takovým je kupříkladu Koniáš Miroslava Žambocha. Vypravěč jakoby zpoza oka kamery je neosobním pozorovatelem a komentátorem událostí. Není těžké uhodnout, z jakého druhu umění tento prvek vešel do literatury. Samozřejmě je možné v jednom příběhu měnit vypravěče, střídat úhly pohledu, ale střízlivě zhodnoťte, jestli příliš mnoho vypravěčů text neroztříští a neudělá ho nesrozumitelným.

Je tedy na vás, kdo příběh rozpoví. Může to být elf, nebo pokud to dokážete, kůň, kočka či plnicí pero. Buďte ale opatrní, zejména u přímého vypravěče – jestli váš hlavní hrdina není nemrtvý nebo restartovatelný, nepište o jeho smrti v první osobě. Příběh by měl přece jen vyprávět někdo, kdo nějakým způsobem dokáže přežít.

Hlína a šém

Od doby, kdy Hum tříslabičně sdělil Brmovi, že v jeho kmeni za pomoci výmolu a nabroušených větví ulovili mamuta, je působivost příběhů založena na osudech postav. V příběhu jsou právě hrdinové tím, s čím se může čtenář sžít, aby ve svých představách prožíval napsané události. Je tedy ve vašem zájmu udělat golema životaschopným. Hlínou jsou tady slova a šémem je vaše schopnost s nimi zacházet. Vy rozhodujete, kolik se čtenář o postavě doví. Vy určujete její vek, vzhled, tělesnou konstituci, původ, sociální postavení, přátele, profesi, vztahy, povahu, mentalitu, barvu hlasu, osobní vlastnosti, atd. Se šémem dáváte golemovi životní cíl, třeba hodit prsten do sopky. Jestli se vám to povede, golem začne ve vaší fantazii žít a „samostatně jednat.“

Při odkrývání charakteru poslouží ostatní postavy. Zasaďte golema do situace, která ho pobídne k tomu, aby se pokusil realizovat svůj životní sen nebo si ho bránil (nechte ho narodit se do kasty válečníků a udělejte ho hendikepovaným zatracencem s geniálním strategickým myšlením). Jiné figurky mu pomáhají, nebo naopak, jeho úsilí všemožně hatí (pošlou jej do vyhnanství) a vida, zrodí se tolik přepotřebný konflikt, který, jestli uspějete, udrží čtenáře vzhůru až do konce vaší knihy.

Nesnažte se moralizovat. Cílem umění není řešit problémy, ale ukázat způsoby, jakými je možné se na problémy dívat a jak se proti nim postavit. Co je správné a co ne by mělo být zřetelné z rozmanitých postojů vašich postav. I záporné postavy mají životní cíle a z jejich pozice čtenář musí pochopit jakousi jejich pravdu. Udělat ale záporáka hlavním hrdinou je riskantní, protože jste nuceni jít do hloubky jen směrem k ošklivosti. Přesto se to občas podaří, kupříkladu Patricku Züskindovi, který sugestivně rozehrál příběh masového vraha v knize Parfum.

Každý je odněkud

Dejte golemovi jméno. Jména lze vycucat odkudkoliv – kromě kalendáře z učebnice botaniky, z breptů dětí hrajících se na pískovišti, nebo atraktivním spájením jednotlivých slabik jiných jmen. Tam, kde se to hodí, můžete použít exotickou kombinaci hlásek a číslic, třeba R2-D2 (stejně mu všichni přezdívají „Ártú“). Jestli zvolíte jako jméno hrdiny pojmenování jeho nejvýraznější fyzické nebo charakterové vlastnosti, přeložte ho do exotického cizího jazyka; vzdělanému čtenáři tak připravíte veselý bonus. Najít postavě správné jméno je pro autora štěstí, nenechte se ale touto radostí příliš unést. Nenazývejte golema jménem pokaždé, když o něm mluvíte, ale označte ho někdy tím, co jste už o něm prozradili. Takže jestli se jmenuje Miles, v další větě může být trpaslíkem a v následujícím odstavci Barrayaranem.

Pokud jste se rozhodli, že golemovi nadělíte příjmení, vydali jste se po složité stezce jeho minulosti. Příjmení totiž často vypovídá o tom, odkud hrdina pochází. Je dědičným jménem jeho rodu, a tento identifikační údaj nezřídka přináší víc problémů než potěšení. Proto někteří hrdinové, třeba už zmíněný Koniáš, raději volí možnost své příjmení zatajovat. Příjmení zvykne prozrazovat, ze které krajiny, města nebo národa hrdina přichází, a nemusí to být pokaždé „Pontský“. Příjmení naznačuje hrdinovy vlastnosti – Invictus, zaměstnání – Tvůrce, rodinné poměry – Pohrobek, atd. Umožňuje udělat z golema opravdového živého tvora, protože každý má/měl mámu, bratra, sestru, každý se něčeho bál, když mu bylo pět, házel kameny do vody nebo jejího ekvivalentu. Nestyďte se hrdinu polidštit jeho minulostí, ztracenými sny či rodinným zázemím, i kdyby to třeba měl být tři tisíce let starý upír, několikahodinový drak nebo Batman.

Technická poznámka: Rozhodnete-li se přejmenovat postavu, udělejte tak důkladně v celém textu. U hromadné záměny textovým editorem mějte na zřeteli pružnost českého jazyka, protože vám mohou vzniknout žertovné patvary. Podobně je tomu u zaměňování nesprávných slov, mnoho z nich totiž může být součástí slov jiných. Když už jste se rozhodli všechny slova „meč“ změnit na „katana“, postupujte od jednoho meče k druhému, abyste se vyhnuli produkci výrazů jako „někatanatí vojáci“.

Dar myšlení, dar řeči

Zkuste si během jednoho dne zapisovat situace, kdy použijete ústa, abyste něčeho dosáhli. I ten, kdo si sám sobě připadá mlčenlivý, záhy zjistí, že vlastně mele hubou pořád. Nechci tím říct, abyste prošpikovali svoje příběhy dialogy, naopak. Dialogy, které děj neposouvají kupředu, se odborným jazykem nazývají kecy. Jistě, lidé si rádi povídají o ničem. Můžou si o ničem povídat, a přitom naznačovat velice složité a důležité události. Ale opravdové tlachání svých golemů si nechte na místo, kde čtenář na ně pozornost nesoustředí, tedy mimo knížky.

Během jednoho dne si zapisujte i to, kdy mluvíte spisovně. Náhle si nebudete připadat tak dokonalí jako dosud. Na tom nic není, v hovorové řeči je přirozené hltat slova nebo mluvit slangem. Určitě je to mnohem přirozenější než nechat svého golema, jehož veškeré studium zahrnuje dvě zimy máchání mečem pod odborným dozorem vysloužilého raubíře, aby pronášel košatá souvětí plná květnatých přídavných jmen a přechodníků. Když je hrdina nájemný žoldák vyrostlý v sirotčinci, nechte ho mluvit, jak mu zobák narostl. Přímá řeč je zázrakem stylizace, s její pomocí můžete svůj text oživit různými nářečími (protože ne všechny vaše postavy musí pocházet z jednoho města, planety a společenské vrstvy), jazykovými vadami, vysoce emocionálními projevy a také vám tu projdou slova šťavnatější a hustější kalibráže, které by v božském vyprávění dost vadili. Pokud se pohybujete na větší ploše, využijte při střídání vypravěčů barevnost jazyka a také psychologii postav. Nebojte se do příběhu zapracovat prvky humoru – i v běžném životě se střídají smutnější chvíle s veselými. Okořenit text legrací však neznamená jen „pronést žert“ ústy některého z hrdinů – ale navodit správnou situaci:

Na obrazovce se svíjela v elegantně vykroužených křivkách spermie. Když se dostala do neviditelného sevření lékařského nástroje, začala se kroutit rychleji, ale to už ji nástroj vedl k cíli, vajíčku připomínajícímu perlu. Bylo právě tak kulaté, blahobytné a slibné.

„Tak ještě jednou, drahý hochu, do útoku! Za Anglii, Harryho a svatého Jiří!“ zamumlal povzbudivě Miles.

Lois McMaster Bujold: Diplomatická imunita

Pro zaryté odpůrce legrace a milovníky gotických hororů tu ještě vždy zůstává černý humor.

Právo zabít

Někteří autoři tohoto práva užívají s nadšením, jiní drží při životě všechno, co má alespoň jednu pohyblivou buňku. Základem veškerého vývoje je ale přirozený výběr, a kde nestačí ten, nastupuje výběr nepřirozený. Jestli se k vašemu golemovi na strastiplné cestě k sopce přibalilo slušné stádečko vedlejších postav, je třeba některé kusy porazit dřív, než se vám rozutíkají i s příběhem. Dobrým zvykem je vybírat si takové hrdiny, které můžeme zobrazit výrazněji než v běžném životě. Vyvstává tady otázka: Může být hrdinou obyčejný člověk, který nic nevykonal a kterému se nic nestalo? Odpověď zní: Může, ale nikdo by to nečetl. Čtenář se potřebuje identifikovat s Někým, a proto mu je nutno Někoho dopřát. Každá postava má mít vášně, neřesti i dobré vlastnosti. Charakter postavy musí mít nutně své příčiny, které ve vhodné chvíli poodhalujete. Golem může konat překvapivě, ale v souladu s jeho charakterem, s tím, co už bylo čtenářovi řečeno. Samozřejmě, ne všechny postavy musí mít hluboký vnitřní a vnější život – pro perníkové panáčky stačí vybudovat základní črty charakterových typů – kladné, záporné nebo kolísavé. Redukované charaktery, třeba „blondýna v červeném“, jen ilustrují téma a není zapotřebí je nechat plně ožít. Nehýbe-li postava dějem, je zbytečná a nemá v příběhu co dělat. Jestli mermomocí na začátku potřebujete kvůli zdůraznění atmosféry roztřeseného zelenáče, tak pokud z něj neplánujete udělat plnohodnotného hrdinu, využijte ho a nechte ho nějakým efektním způsobem zemřít. Nejlépe tak, aby vyniklo záporáctví záporáka a klaďáctví klaďase. Jestli panáčka litujete a necháte ho vyznít do ztracena, vystavujete se riziku, že po přečtení knihy se čtenář zeptá: „A co se vlastně stalo s tím blbečkem z páté kapitoly?“ Ve skutečnosti je málo atraktivnějších motivů než pořádná hrdinská smrt někoho, komu čtenáři drželi palce. A náležitá smrt hlavního hrdiny je teprve pecka! Ale jestli je opravdu dobrá (i se zbytkem příběhu), tuhle drobnost vás vydavatel nakonec donutí předělat. Protože hlavním cílem vydavatele je vézt se na vlně úspěšné ságy co nejdéle, častokrát tedy nezbývá nic než resuscitace nebo exhumace.

Takže ponořte ruce do hlíny až po lokty a začněte hledat správný šém. Ale buďte obezřelí. Může se totiž stát, že jednou v noci, když budete tvrdě spát, vaši golemové vylezou a všechno vám vrátí.


Předchozí díly:

Spisovatelská alchymie I: Deset chyb, které otřesou karierou nadějného spisovatele

Spisovatelská alchymie II: Jak vystavět zlatou věž

Následující díl:

Spisovatelská alchymie IV: Jak se vlichotit císaři“[http://www.vimka.sk/com_view.php?…]


Poznámka: Text v tomto umiestnení neprešiel jazykovou úpravou.

Vyšlo v: Pevnost 5/2009

© Alexandra Pavelková

Diskusia k článku

Kliknutím na názov príspevku sa presuniete do diskusného fóra.

Nové v bibliografii
Biblio
Biblio
Biblio
Biblio
Biblio

Parfuméria REFAN