Kočičí škleb na japonský způsob,
 |
 |
 |
 |
 |
Slyšeli jste někdy o maneki neko? Je to kočka, která vám zamává pro štěstí. Ale zdaleka ne všechny kočky vám zabezpečí jedničku z matiky nebo krásnou dívku z vedlejšího bloku. Některé kočičky na lidi kašlou, některým je lépe se vyhnout, před jinými raději utéct a to velice rychle. Japonci o tom vědí své – a tvůrci anime zvlášť.
Jak měkké tlapky hupsly do mytologie
První kočky se prý dostali do Japonska v šestém století. Japonská šlechta si je záhy zamilovala. Natolik, že v roce 1602, když obchod s hedvábím ohrožovali hlodavci, šogún Iejasu Tokugawa přikázal vypustit všechny mazlíčky na slobodu a umožnit jim chytat přemnožené myši. Ale malí lovci našli uplatnění i na statcích a v chrámech. K svatostánku Gotokudži se váže jedna z nejznámějších legend o maneki neko. Jednou si jeden bohatec chtěl odpočinout pod stromem, který rostl nedaleko vchodu chudého chrámu. V bráně seděla kočka. Najednou pánovi zamávala, aby vstoupil. Když pán vešel, do stromu, pod kterým ještě před chvílí spočíval, uhodil blesk. Na znak díků se boháč stal patronem tohoto stánku, kde se dnes nachází muzeum kočičích sošek a modlitebna pro majitele zaběhlých a nemocných koček. Japonci mají i kočičí specialitu – přirozené bezocasé plemeno. Pověst pojednává o královské kočce, která si zdřímla u ohniště a chytnul jí ocas. Micinka se polekala, v panice vyběhla na ulici a podpálila celé město. Aby se v budoucnosti zabránilo takovým katastrofám, císař přikázal, že všechny kočičky musí být o ocas kratší. Pravděpodobnější verze ale vychází z dávných pověr. Kdysi se v Japonsku kočka s dlouhým ocasem považovala za kočkodlaka – bakeneko. Věřilo se, že když kočka zestárne, změní se v kouzelnou šelmu, jež dokáže na sebe vzít lidskou podobu a pak se s lidmi zlomyslně zahrávat. Jiná pověst mluví o čarodějovi Neko-Baké. V noci se proměňoval v kočku, vloudil se lidem do domácnosti a kradl děti. Kočky s krátkým ocasem byly ale naopak velice oblíbené a mohly se množit dle libosti.
Proč má kočka šikmé oči?
Není divu, že si tato zvířátka vypředla, vykousala a vyškrábala své místo také v anime. Bezejmenní statisté, chlupaté epizodky ale i atraktivní hlavní role, ve kterých animovaní kočičí herci ožívají v opravdové kamarády, zrůdy nebo vládce (což se nemusí vzájemně vylučovat). Specialistou na plnokrevné kočky je studio Ghibli. Kočičí autobus, který malou Mei a její sestru Sacuki bezpečně dopraví do města, kde v nemocnici leží jejich maminka, patří k nejhezčím nápadům filmu Můj soused Totoro (Tonari no Totoro, 1988). Miyazaki ví, co je to pohladit hebký kožíšek, i to, že kočky nás pozorují. Jsou to uličníci, ale nikdo by nepohrdl přátelstvím vtipného kocourka Džidžiho z Kikiny doručovací služby (Majo no takjubin, 1989). Mohou nás ignorovat, ale i tak nás dovést k štěstí. Tak jako bílý kočičák přilákal mladičkou Šizuku do krámku s tajemným kocourem Baronem. Navzdory dívčinmu snažení má bílý tulák vše pod kontrolou a Baron přiměje Šizuku naslouchat Šepotu srdce (Mimi wo sumaseba, 1995, pod hlavičkou Ghibli natočil Jošifumi Kondo). Úchvatný celokočičí film Hirojuki Moritu Kocourova odplata (Neko no ongaeši, 2002, také Ghibli), dokazuje, že představa koček o tom, co je pro člověka nejlepší, může vést ke ztrátě lidskosti. Našlo by se víc filmů, kde se lidé proměňují v kočky a kočky se snaží stát se lidmi. A také seriálů. Mezi populárnější seriálové kočkodívky patří Merle přesvědčená, že všechno v domě, včetně pána, patří jí. Oproti této veselé postavičce stojí v seriálu Vidiny Escaflowne (Tenku no Esukafurone, 1996, duo Kazuki Akane a Šodži Kawamori) dvojčata Naria a Eriya, elegantní a smrtící zároveň. Jsou kruté, ale zdaleka ne tak jako kočičí démon v seriálu Hakkenden (Hakkenden šin šo, 1993, Takaši Anno), který ovládne duši statečného velitele a zničí jeho rodinu i pověst.
Kočky jsou v triádě magických stvoření nejmenší. Oproti liškám a jezevcům mají ale jednu výhodu: Mohou se plést lidem pod nohy a nikomu to nepřijde divné. Pohlaďte svou kočku – oplatí se vám to. Možná ví o kouzlech víc než vy.
In: Pevnost 1/2007
Text v tomto umiestnení neprešiel jazykovými korektúrami.
© Alexandra Pavelková
