Alexandra Pavelková - spisovateľka a publicistka, autorka príbehov o Vimke (vedma Vimka)

Devět z deseti psychologů doporučují proti depresi kouknout si nějaký Mijazakiho film. Zejména Můj soused Totoro prý zabírá stoprocentně. Kdyby se ale psychologové ohlédli o kousek dál, objevili by snímek, který totorovskému léčivu dokáže skvěle konkurovat.

Hlavním protagonistou tohoto dílka je mladý hudebník jménem Góšu. Přes svůj věk samotář, trochu morous, zahleděný do sebe a své hudby. Vlastně, rádoby hudby. Neboť jakkoli ambiciózní Góšu je, jeho interpretaci pořád něco chybí. Každou noc bezcitně mučí struny svého violončela, ale pořád nemůže nalézt cestu k pochopení toho, co dělá umění uměním. Případnou pomoc od svých kolegů, zejména kolegyně, mladík nepřipouští. Není proto divu, že jeho hraní je dirigentovi vesnického orchestra trnem v uchu. Každá zkouška končí fiaskem Góšuovou vinou. Dirigent mrská knírem pořád nervózněji, protože představení se blíží. Orchestr totiž nemá metu o nic nižší, než uvést v místním divadle Beethovenovu Šestou symfonii.

Čtyři učitelé na jednoho žáka

Góšu je nešťastný, ale jediné řešení, které dokáže najít, je pilovat ubohý hudební nástroj ještě svědomitěji. Rozzlobený skladatelův obličej, který si mladík kvůli inspiraci pověsil na zeď, mu klidu nepřidá. Až jednou v noci zaťuká na hudebníkovy dveře neohlášený host – kočka, nezvaná a drzá, s nezralým rajčetem v náručí, ještě k tomu z Góšuovy vlastní zahrady! Aby chlupatého spratka vytrestal, mladík nastartuje smyčec a zuřivě zahraje kakofonickou skladbu Hon na tygra v Indii. Koččiny citlivé uši to nejsou schopné snášet a vyděšené zvíře prchá. Následující tři noci však jinoch dostane další návštěvy: kukačku, tanuki, čili japonského pejska mývalovitého, kterého o dvanáct let později Takahata skvěle využil ve filmu Pom poko, a myší máti s nemocným mládětem. Aniž by si to Góšu uvědomoval, zvířátka ho pod různými záminkami učí rytmu, jemným nuancím zdánlivě shodných tónů, projevení citů pomocí hudby a tak dál. Góšu to zatím neví, ale zdá se, že orchestru svítá na lepší časy.

Za málo peněz mnoho muziky

Pokud by Mijazaki soutěžil se svým pozdějším kolegou Takahatou, kdo z nich dokáže udělat bezdějovější film, Takahata by vyhrál. Přesto je jeho snímek jednou z nejzdařilejších filmových adaptací povídky Kendžiho Mijazawy ze začátku 20. století, založené víc na atmosféře a filozofii než na akci. Takahata na filmu pracoval šest let. Snad proto, že hlavní animátor Šundži Saida se rovněž musel naučit na čelo, aby dokázal věrohodně namalovat Góšuův prstoklad. Ve filmu zaznějí ty nejkrásnější klasické melodie, hlavně v závěru ve velmi působivém provedení. Jestli na vás vyjde den, když vám všechno padá z rukou, když jste unavení z akčních dramat a bombastických reklam, když pociťujete potřebu, aby vám někdo pofoukal bebíčko, které zvenčí není vidět, pusťte si tenhle film. Nebudete litovat.

Čelista Góšu (Sero Hiki no Góšu)

Režie: Isao Takahata

Scenář: Isao Takahata

Fakta: Japonsko, 1982, 63 min.

Žánr: Fantasy, hudební film

Produkce: Oh! Production

Hodnocení: 70 %

In: Pevnost 10/2008

Poznámka: Článok v tomto umiestnení neprešiel jazykovou úpravou.