Barva je hotová,

Zrodenie Venuse

Po poldruharočnej práci sa mi podarilo dokončiť Barvu – dlhú poviedku určenú do antológie Memento mori zostavovateľa Ondřeje Jireše. Memento mori je voľným pokračovaním antológie historickej fantasy Písně temných věků, ktorá vyšla v roku 2005 vo vydavateľstve Triton. Svojimi poviedkami pripomenú čitateľom heslo pamätaj na smrť napríklad i Juraj Červenák či Petra Neomillnerová.

Príbeh poviedky Barva sa odohráva vo Florencii v roku 1478, keď mocenské boje medzi rodmi Mediciovcov a Pazziovcov vyvrcholili tragédiou vo florentskej katedrále. Hlavným hrdinom je uznávaný a úspešný maliar Alessandro, ktorý na naliehanie vojvodu Giuliana di´Medici prijme do učenia nového žiaka. Alessandro si uvedomuje, že na geniálneho chlapca začína žiarliť. Zakázaná láska k vydatej Simonette mu pokoja do duše nepridá. Navyše v meste začnú záhadne umierať krásne ženy, ktoré kedysi stáli Alessandrovi modelom. Maliar sa ocitne v podozrení…

(Úryvok)

Zarazil jsem se, když se ze temnoty vylouply rudě oteklé oči a lesklý knírek. Stěží jsem rozeznával Badiovy črty, jeho tmavá kůže splývala s nocí, jako kdyby se v noci narodil a chtěl v ní i zemřít. Tma za ním propustila dva holomky, kteří ho doprovázeli i odpoledne. V uličce za námi zaskřípěl štěrk. Nemusel jsem se ohlížet, abych věděl o dalších dvou.

V té chvíli se mi udělalo špatně od žaludku. Ne, nejsem hrdina a při představě, že teď chtě – nechtě musím překonat malátnost nohou a mlžné závoje před očima, se víno smíchané s vepřovým žádalo na vzduch. S takovým žaludkem nelze běžet a na to, abych udržel v ruce dýku, bych musel být také střízlivější.

A ještě ke všemu máme s sebou to dítě.

„Zlámejte jim hnáty, mládenci. Ať jsi zkusí mazat ty svoje barvičky třeba nosem. Nebo něčím jiným.“

Ačkoli hlas Pietra Badia zněl ledově, jeden nebo dva ničemové se zachechtali.

„Na ně!“ zařval nečekaně někdo po mé pravici. Rozběhnuté těžké tělo narazilo do Pazziova právníka a strhlo ho k zemi.

Bohužel, na to, aby se zase posbíral a zaútočil znova, už Domenico neměl sílu ani potřebnou rychlost. Dva darebáci mu přišlápli ruce a přítelovo klení náhle přerušilo ostré prasknutí.

„Sundejte i toho druhého,“ procedil Pietro skrz rozbité rty a na chodník vyplivl úlomky vyražených zubů.

Dřív, než jsem se ohlédl, na rameno mi dopadla strašlivá rána. Sehnul jsem se a i když mi pravá paže připadala jako kus dřeva, sáhl jsem k pasu po dýce, v otočce máchnul kolem sebe a s potěšením zaznamenal bolestivý výkřik. Vzápětí mi zabrnělo v prstech a čepel zazvonila na kamíncích o kus dál. Jeden z Badiových mužů mi zkroutil ruku za zády. Proti své vůli jsem vykřikl. Nato jsem dostal ránu kolenem do žaludku a skácel jsem se k zemi. Instinktivně jsem si přitáhl ruce k břichu, ale dřív, než mi další úder vyrazil dech, někdo zařval. Chtěl jsem se ohlédnout. Kopanec do hlavy mě však na okamžik poslal do světa slepců. Než se mi rozjasnilo před očima, jestli se v té tmě vůbec dalo něco vidět, někdo opět vykřikl, tiše a krátce.

„Domenico?“ zachroptěl jsem a na jazyce jsem pocítil pachuť krve smíchané s vínem.
Vzápětí se nade mnou rozprostřel mohutný černý stín, v jeho ruce se něco zablýsklo, a v tomtéž okamžiku odlétl stranou. Uslyšel jsem hlasité křupnutí, jako když obrovské vejce dopadne na kámen.

„Alessandro?“

„Co je?“ pomalu jsem se posadil. V hlavě se mi zabydlel kovář, když jsem si sáhl na zátylek, pod prsty jsem ucítil krev.

„Alessandro, vstávej. Musíme odtud vypadnout.“

Domenicův hlas zněl nečekaně naléhavě, jakoby všechna opilost z něho najednou vyprchala. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Na dláždění se rozvalovala čtyři těla. Nejbližší z nich leželo dvě sáhy ode mne, i ve tmě jsem rozeznával lesklou kaluž pod prasklým temenem.

Pocítil jsem závrať a málem jsem znova upadl. „Domenico, jaks je všechny zvládl?“

„Nemel blbosti a zvedej se. Ten tvůj kluk taky přispěl ránou, koukej.“

Text v tomto umiestnení neprešiel jazykovou úpravou.

© Alexandra Pavelková

Diskusia k článku

Nové v bibliografii
Biblio
Biblio
Biblio
Biblio
Biblio

Parfuméria REFAN